Původ

Nejstarší dějiny španělů

 

Když během jedné ze svých výprav do Středozemí přistáli Kartagiňané ve Španělsku, spatřili vojáci velký počet králíků a křičeli :"Span, span!" (span byl kartaginský název pro králíka). Tak byla země nazvaná Hispánie neboli "země králíků" a psi, které k lovu králíků používali, se začali nazávat španělé čili "králičí psi".

Dostali takto španělé své jméno? Nebo je to pouze fantazie Virginie Woolfové, která tuto roztomilou drobnou historku vypráví ve své knize Flush, v životopise španěla Elizabethy Browningové.

Je velice pravděpodobné, že španělé žili v zemích obklopujících Středozemní moře a že žili také ve Španělsku. Možná dostali své jméno přes baskické slovo "Espana"; skutečnost, že jsou ve Francii španělé, kteří se nazývají "epagneuls", také ukauje na tuto oblast.

Faktem zůstává, že lze španěla považovat za jednoho z nejstarších plemen. V Metropolitním muzeu v New Yorku můžete vidět malou terakotovou sošku, která rozhodně má rysy španěla. Soška je přes 2000 let stará a patří do kyperské sbírky.

Další důkaz starobylosti plemene lze odvodit z první zmínky o španělovi v irských zákonech z roku 17 po Kr.v ustanovení, že vodní španěl bude dáván jako daň králi.Španělé cestovali  i do Walesu, kde byli ceněnými psími miláčky krále Howella Dha.

Králova láska ke španělům šla tak dalekko, že jim věnoval zvláštní zmínku v jednom ze zákonů země, vydaných roku 948 po Kr. V té době se za cenu jednoho španěla dala koupit spousta koz, ženy, otroci nebo husy!

V těchto zákonech se zvířata dělí na ptáky, zvěř a psy, třídění psů dále pokračuje na stipaře, chrty a španěly.

První zmínku o španělech nalezneme v anglické literatuře u Chaucera (1340-1400) a Gastona de Foix, který zemřel roku 1391. Chaucer, autor Cantenburských povídek, zde hovoří o španělech několikrát ("jako španěl na něj vyštěkla..."), což bezpochyby dokazuje, že v Anglii znali španěly již před 600 roky. Gaston de Foix se zmiňuje o španělech ve svém díle Miror de Phoebus (známé pod názvem Kniha o lovu). Gaston de Foix byl feudální šlechtic žijící ve Francii blízko španělských hranic.  Byl přesvědčen, že španělé pocházejí ze Španělska. "Další druh psa se nazývá lovec, protože loví jako draví ptáci,a španěl, protože pochází ze Španělska, třebaže je těchto psů spousta i v jiných zemích. ito lovečtí psi mají řadu dobrých i špatných vlastností. Požadovaný pes lovec by měl mít velkou hlavu, velké tělo a světlou barvu, bílou nebo tříslově hnědou (bývá dvoubarevný, flekatý, či strakatý), obecně je při tomto zbarvení nejlepší ten nejsvětlejší."  Pak je popisuje jako honiče (název dog-pes se ještě nepoužíval) s velkou hlavou a velkým silným tělem. Jejich zbarvení je černé a bílé, nebo oranžové a játrové, ale lze spatřit i černé a bílé. Běží a vrtí ocasem a zvedají či plaší ptáky a divokou zvěř. Nejlépe se hodí na tetřívky a křepelky. Lze je naučit nahánět tetřívky a křepelky do sítí a rádi plavou.

Další rané zmínky o "Spanyellys" se objevují v knize Boke of St.Albans (1486), nazývané také Kniha polních lovů (The Book of Field Sports), kterou napsala baroneta Juliana Bernersová, převorka sopwellského ženského kláštera v Hertforshiru. Je to zřejmě učebnice a předpokládá se, že tato kniha byla napsána, aby ji požíval syn krále Jindřicha IV., princ Jindřich, aby se z ní učil číst a seznámil se se jmény zvířat a pojmy, používanými při lovu a loveckých sportech. V knize jsou časté zmínky o španělech v královské domácnosti. Tak se můžeme dočíst, že Robin, opatrovník španělů Jeho královského Veličenstva, dostal vyplacenu určitou sumu, aby mohl koupit žíněnou látku na drhnutí španělů.

 

Chytání do sítí

 

Za doby Jindřicha VIII. bylo pořádáno mnoho hostin, a to vyžadovalo velké množství jídla, mezi nimiž hrála zvěřina důležitou úlohu. Zvířata, např. tetřívci, křepelky, bažanti, králíci a zajíci, se chytala do ok, ale protože to poptávce nestačilo, byl vymyšlen mnohem rychlejší způsob : chytání do sítí. Španělé byli používání k tomu, aby naháněli ptáky lovcům, kteří stáli připraveni s roztaženými sítěmi. Pes i pták se chytil do sítí. Španělé určení k této práci se nazývali "sedící" či "stavěcí" španělé a byli předky našich moderních ohařů.

Ve své knize Pojednání o anglických psech (1570) popisuje Dr.Caius dělí všechny lovecké psy do dvou skupin : první nazývá Venatici a řadí sem psy používané k lovu čtyřnohé zvěře, v druhé skupině, Auscupatorii, jsou psi vhodní k lovu ptáků. Druhou skupinu dělí na ohaře, kteří vyhledávají zvěř na zemi a španěle, kteří vyhledávají zvěř ve vodě. Pojmenoval je Hispaniolus. Také myslel, že jsou ze Španělska. Popisoval je jako bílé s červenými skvrnami a vzácněji červené či černé. Zvláštní zmínku věnoval psu přivezenému roku 1570 z Francie, který byl "celý černobíle skvrnitý a slévání barev se jevilo jako mramorově modrá, která zkrášlovala jeho kůži a zesilovala příjemně půvabný vzhled". Nepochybně to byl první modro-játrový španěl!

Během 16. a 17. století se objevila další skupina španělů : toy španělé. v té době byli tito psi těžší a mohutnější než naši současní toy španělé a je velice pravděpodobné, že jsou blízce příbuzní s kontinentálními trpasličími španěly, motýlkem a můrou (papillon a phaléne) a že byli také používáni při lovu.

 

První kokři

 

S vynálezem střelných zbraní zmizelo chytání do sítí a zvěř se lovila střelbou. Stavěcí španělé byli používáni k vyhledávání zvěře a k jejímu vystavování, a tak aby mohla být zastřelena, a honící španělé bxli používáni k vyplašení zvěře z podrostu.

V Sportsman´s Cabinet, knize napsané Nicolasem Coxem, vydané roku 1803, nalezneme popis španěla:"Psi, kteří se nazývají španělé, jsou dvou typů, jeden z nich je výrazně větší než druhý a je známý pod označením špringršpaněl - lze ho využít na všechny druhy zvěře, ve všech zemích. Menší je nazýván kokr či kokršpaněl a je lépe uzpůsobený lovu v podrostu a k lovu sluk, k čemuž se zvlášť dobře hodí a zdá se k tomu i přirozeně určen." Z toho můžeme odvozovat, že jméno kokršpaněl bylo odvozeno od názvu sluka (woodcock) nebo, čemuž lze též věřit, od bažantích kohoutů (cockpheasant). Cox pokračuje v popisu kokra, který "má kratší a kompaktnější formu, kulatou hlavu, kratší čenich, dlouhé uši (a čím delší, tím obdivovanější), končetiny krátké a silné, srst je mnohem kadeřavější než u špringrů, je delší, zvláště na ocase, který se obvykle kupíruje; barva játrová a bílá, červená, červená a bílá, černá a bílá, játrová a vzácně černá s tříslově hnědýma nohama a mordou". Díky velké podobnosti mezi některými těmito kokry a malým "vodním" psem v tělesné stavbě, tak v povaze, je zde určitá drobná pochybnost, ale kokři mohli vzniknout křížením špringršpanělů a malých vodních psů. Kokr je opět ceněn kvůli rychlé práci na lovu, neutuchajícímu nadšení při vyhledávání a pronásledování zajíců či při pátrání po pernaté zvěři. O jeho ocase se zmiňuje, že "je v neustálém pohybu" a tato vlastnost se naštěstí zachovala i u moderních kokrů, jejichž ocas se neustále vrtí.

V průběhu 19.století nacházíme nový typ španěla: field španěla. Hlavní rozdíl mezi fieldem a kokrem je v jejich hmotnosti. Field španěl byl silný černý pes, jehož hmotnost mohla překročit 11kg; na druhé straně mohl být označen jako kokr.

Skutečnost, že štěňata jedné feny mohla být klasifikována buď jako kokr, nebo jako field, poškozovala obě plemena, a zatímco obliba field španěla po celou dobu vzrůstala, budoucnost kokra nevypadala příliš růžově. Rozhodnutí Kennel Clubu uznat oba jako samostatná plemena asi zachránilo kokry před vyhynutím. Oba, fieldi i kokři, byli pak předváděni na výstavách a kokr začal dělat stabilní pokrok.

 

Historie chovu ve velké Británii

 

 

Zdroj : Haja van Weesemová - Anglický kokršpaněl

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode